Nepřežívat, žít...

Je právě půl jedenáctý večer, já se dívám, jak mi lidi lajkujou stav na Fejsbůku o Partičce, na kterou mám začátkem prosince s mechorostem jet. Přemejšlím, jestli mi na ni strýček vyzvedl lístky v Semilassu, popřípadě kdy je nebližší hon, tím pádem dojede a já budu v klidu, že je budu mít u sebe. Těším se. Ale zároveň bojím.


(Podělím se s váma o song, kterej si mě připoutal k sobě)

Právě dneska jsem byla pro fotky, který jsem nechala vyvolat... Má zeď právě vypadá jako malá velká galerie. Všude fotky. Mezi fotkama kalendář a hodiny. Fotky jsou dokonce i nad futrama, nad postelí, nad postelí je moje mapa světa, který bych chtěla navštívit, kterou jsem vlastnoručně tvořila. Visí tu fotky z dovolenejch, fotka rok stará s třídou, fotky s třídní učitelkou, která před dvěma týdny odešla na mateřskou, fotky z Anglie, moje fotky, fotky s rodiči, prarodiči, či s Jonášem. Mechorost tu má spešl sekci nad dveřma.

15x JÁ

Tenhle týden byl divnej. Shon ohledně učení, jakej jsem neměla už měsíce, po čtyřech letech změna... No prostě toho bylo moc. A teď nemám co dělat. Jak rychle si člověk zvykne na tempo. No nevím jestli člověk, ale já určitě.
Člověk se dá poznat podle maličkostí. Viděli jste Amélii z Montmartru? Moc se mi líbí, jak na začátku představují lidi podle maličkosti, Amélie hází žabky, její otec sbírá boty. A tak vám zkusím popsat sebe.

(Když už jsme u Amélie, tak vám umožním prožít slast pro vaše uši.)

1. Vybírání roztřepených konečků
   Jedna mých úchylek. Když se nudím, často ve škole - samozřejmě, tak sklopím hlavu a už jedu. Nevím, ale možná to dělám proto, že si myslím, že se těch roztřepených konečků zbavím. Blbej mozek.
2. Křupání prstama
   Buď se ke mně někdo přidá, nebo to ostatní musí těch pár sekund vydržet. A nesnáším, když se prstům nechce, to to dělám do tý doby, než nekřupnou. Ticho ve třídě teď se ozve zvuk křupání, to je božstvo.