Nepřežívat, žít...

Je právě půl jedenáctý večer, já se dívám, jak mi lidi lajkujou stav na Fejsbůku o Partičce, na kterou mám začátkem prosince s mechorostem jet. Přemejšlím, jestli mi na ni strýček vyzvedl lístky v Semilassu, popřípadě kdy je nebližší hon, tím pádem dojede a já budu v klidu, že je budu mít u sebe. Těším se. Ale zároveň bojím.


(Podělím se s váma o song, kterej si mě připoutal k sobě)

Právě dneska jsem byla pro fotky, který jsem nechala vyvolat... Má zeď právě vypadá jako malá velká galerie. Všude fotky. Mezi fotkama kalendář a hodiny. Fotky jsou dokonce i nad futrama, nad postelí, nad postelí je moje mapa světa, který bych chtěla navštívit, kterou jsem vlastnoručně tvořila. Visí tu fotky z dovolenejch, fotka rok stará s třídou, fotky s třídní učitelkou, která před dvěma týdny odešla na mateřskou, fotky z Anglie, moje fotky, fotky s rodiči, prarodiči, či s Jonášem. Mechorost tu má spešl sekci nad dveřma.


Nevím, mám takovou úchylku na fotky. Možná, že mi ty fotky přípomínaj to, co už není, možná mi to zvedne sebevědomí, možná to má dokazovat, že mi na těch věcech tady záleží... Sice mi tu pár lidí chybí. Ale příležitostí bude ještě hafec.
Právě sleduju hodiny, který jsem si dovezla z Walesu. Ale nejsou to jen tak obyčejné hodiny. Lidi by řekli, že si z Británie dovezu hodiny s Big Benem, s Tower Bridge... Ale ne, já pošahaná osobnost, si z Anglie dovezu hodiny s Eiffelovkou. No jo, já jsem Pařížská děva. Když si vzpomenu na reakce učitelek, musím se pousmát. Protože si v tu chvíli asi myslely, že jsem se asi fakt zbláznila...

Ale to není to, o čem bych chtěla psát. Strašně se rozepisuju. Ale to můžete vidět sami.
Poslední dobou jsem v rámci možností šťastná. Díky lejstrům biologie a zeměpisu jsem se naučila učit, nevadí mě u toho sedět hodiny, což jsem nemohla ještě před měsícem ani slyšet. A podle toho výsledky dopadaly že. Ale poslední dva týdny jsem nedostala nic horšího než dvojku. Což je úspěch největší.
A jak to u nás vypadá, od známek se odvíjí vše, co může. Komunikace s rodiči, vztahy s rodiči, udělání radosti, nebo i moje nálada. Ta je teď hodně veselá. Až na pár výjimek, ale vlastně si říkám, proč bych měla bejt naštvaná? Nikdo nic neudělal. Sice vím jednu věc, vlastně dvě, který nejsou hezký, ale mě se to netýká a ti dotyční se s tím určitě vypořádají. I když, u jednoho si nejsem až tak docela jistá. Všechno je fajn. Za necelej měsíc uvidím naživo svůj neoblíbenější pořad, příští rok se podívám hned na dvě dovolené, s tátou plánujeme novej objektiv, začala jsem číst, Kulajda-moje ryba, je tu se mnou už víc jak půl roku, což je taky úspěch. Akorát Jonášovi trochu jebe, a to doslova. Je to blbec, kterej když si umane, že přes kachličky nebude chodit, tak prostě přes ně chodit ebude a je mu jedno, že na nich žije čtyři a půl roku.

Je lepší si život užívat. Pokoušet se, aby jste měli co nejlepší prostředky k tomu, abyste měli dobrý život. Abyste ho mohli užívat plnými doušky. Je potřeba krapet štěstí, to já vím. Ale to štěstí si můžete udělat i sami.  A já ho mám, přinejmenším u studia. Je třeba si najít hlavní zdroj vašeho štěstí. Kariéru, přátele, lásku- i když na tu já zatím nevěřím, klidně zvířata, zkrátka to, co vám přidává největší množství dobré nálady a optimismu.

Sakra... Já vůbec nevím, co melu. Mám chvilku času a potřebuju se vypsat. Zítra je 17.listopad- den studentů, mám volno, s mamkou budem uklízet barák, večer jdu do kina a v pátek mě čekají přinejmenším dvě písemky, možná zkoušení. Tak... Ale dneska se konečně v pohodě vyspím...

P.S.:Jsem divná, já vím. Říkám si to pořád dokola. Ale zkuste definovat normálnost. Nejde? Nejde. Nikdo není normální. Ani já, ani nikdo, kdo tohle čte. Normálnost neexistuje, neexistuje norma normálnosti. Proto jme všichni blázni.