Česko žije sportem

Taky vaši tatínci sedí u bedny a čuměj celej den na různý mistráky v hokeji, tenise, fotbalu nebo formulí? Jo, tak to je všude stejný. 

...

... A Něco se stalo. Stalo se to před rokem. Já už čumim taky! Většinou ani nevim kdo hraje, což je prakticky výhoda, jelikož nevim, komu fandit. To si oblíbence vybírám podle oblečení, jsem holka žejo. 

A právě teď čučim na tenis, o kterým čtu každou hodinu na netu, furt o tom táta mele, tak vim, kdo hraje. A dneska v dvě hodiny přesně hrála Kvitová s nějakou jinou. Tak sem fandila, ale na zahradě, jelikož mě máti vyhnala jako psa a jelikož jsem měla úmysly se na to kouknout, tam jsem pořád lítala vzůhu dolů a sledovala stav. Nakonec vyhrála 2:1 a je ve finále. A teď si vynahrazuju, hrajou dvě, prakticky Rusky tak to nějak neprožívám. Vím jen jedno, a to, že mě strašně vadí, jak ta jedna heká. 

(Od pořízení fotek, cca 3 měsíce, je vidim poprvý a na to, že Darča držela zrcadlovku poprvý v ruce, jí to docela šlo :)

Nesnášela jsem koukání na sport, nesnášela jsem, když táta seděl hodiny u televize a díval se na televizi.Ale asi dospívám, přestávám být egoistická puberťačka a začínám mít jiný zájmy (a jiný chutě). Co se ale nezměnilo, nesnáším v neděli v poledne ty zazobaný tlusťochy, co si říkaj poslanci a ministři a jediný, co uměj pořádně, je mastit si péro na svým egu a před veřejností si nadávat do idiotů a drbat (jak starý Kropáčkový).  Před rokem jsem začala koukat na mistrák v hokeji, když jsem zjistila, že se začalo Čechům dařit. Letos jsme koukala taky. Koukám s tátou na formule. Na tenis. Ale jediný, co mě tak nějak nebere, je fotbal. I když hrajou Češi. Vadí mi, když jsme na dovolený a Čechy tam poznávaj jen podle Petra Čecha nebo Pavla Nedvěda. Se radši jen usmívám a přikyvuju. No, ale popravdě, měla bych bejt ráda, že nás vůbec poznají. Pěnim ještě víc, když hádaj kdo jsme. To jsme tak podobní Němcům?! Jestli to bude příští rok stejný, narvu jim ten německej slovník, co mám doma, do řiti... Ale zpět ke sportu.

Já nikdy nebyla nějákej vyjímečnej člověk ve sportu. Ale byla jsem  nadanější než ostatní děcka na základce. Měla jsme ráda, a ráda mám doteď, míčový hry. Ve škole máme takovou ligu volejbalu, kterej provozuju asi ze všeho nejvíc, ráda si zahraju i kapitánku nebo si zaběhám překážkovou dráhu. Ráda si zaskákám do dálky i do výšky, ráda sprintuju, nevadí mi basketbal, nesnáším běh na výdrž... a teď si nemůžu vzpomenout na další. Ale co úplně miluju, je jízda na snowboardu. Jezdím asi čtvrtej rok, nejsem kdoví jakej king, ale mám to ráda. A doufám, že příští rok bude příležitost si někde zajezdit... Chci zimu. Nemám ráda cesty do školy po tmě, sračky na chodnících místo sněhu, jak je u nás na Znojemsku zvykem, ale opravdovej bílej sníh a týden na horách mě to vynahradí.

Někdy s mechorostem zajdeme zahrát na dvě hodinky tenis, no tenis, to je taková přehazovačka ''Buď se trefíš, nebo ne''. Po dvou hodinách útrpného snažení se už držím, abych nerozbila raketu a v hlavě přehazuju kolečka na různý způsoby tak, abych nevybuchla jak jaderná elektrárna ve Fukušimě. Přinejhorším to zatím zkončilo jen vyfakováním. Že by opět měl co do čičnění dělat temperament? 

Taky máme doma bazén, tak chodím plavat. Nebo do rybníka, to je nejvíc žůžo. Koupaliště nesnáším, ty davy, že to je pomalu jak slalomová dráha ve vodě. A navíc, kdo ví, co vám tam plave. Když už, tak  lázně. Nejblíž máme Laa, kousek od hranic. Je to tam fajn. Vždycky jsem se bála tobogánu, ale čím jsem starší, tím víc riskuju, riskování patří k mý povaze, i když tohle asi k risku moc patřit nebude. Ale i když mám strach, jdu do toho. Skoro vždy. Když se mě chce.

(Mechorost)

(Na jiných fotkách i FUCKuju)